Kterýkoliv zákon, byť sebelépe sepsaný, a především pak zákon upravující vztahy mezi lidmi, zůstává mrtvou literou, není-li naplněn lidským jednáním, lidským činem. Péče o rodinu a děti, zejména  sociálně-právní ochrana dětí proto ke svému naplnění vyžaduje lidské jednání, osobní zaujatost, angažovanost a obětavost těch, kteří ji budou vykonávat. Zvláště proto, že slouží k ochraně těch nejmenších, bezbranných a odkázaných na druhé, bez nichž si sami nedokáží pomoci.

Ať již jde o pracovníky státních orgánů, pracovníků obcí, vychovatelů, učitelů, ale zejména nás  zaměstnance na úseku sociálně-právní ochrany dětí, jsme všichni povinni přijímat povinnosti, které nám ukládá zákon, jako své osobní poslání v zájmu všech těch, za jejichž ochranu zodpovídáme, tedy těch nejmenších a nejzranitelnějších, našich dětí.

Není proto nadsázkou uvést, že naše práce, práce na úseku sociálně-právní ochrany dětí je vedena vyšším principem mravním, za niž odpovídáme především svému svědomí. Vždy máme na zřeteli, že předním hlediskem naší práce je zájem o blaho dítěte, ochrana rodičovství a rodiny a vzájemné právo rodičů a dětí na rodičovskou výchovu a péči. Přitom vždy přihlížíme I k širšímu sociálnímu prostředí dítěte.

(Zákon o sociálně-právní ochraně dětí s komentářem, JUDr. Brabenec František, strana 21, rok 2014)